Rozhovor na motivy otázek p. Chalupy

03.04.2021

Co potřebujete vědět o autorce knížek o strachu? Jak vznikají a proč? V čem jsou jiné a čím motivují a inspirují? Proč nás trochu štvou?


  • Před čtyřmi roky vyšla Vaše prvotina, Nebojme se bát, která byla určena dětem, teď finalizujete s přípravami vydání Vaší druhé knihy, která je určena dospělým. Proč ta změna cílové skupiny? Co Vás k tomu vedlo?

Základem byly právě podněty na první knížku. Ta je koncipovaná jako návod a inspirace pro rodiče, jak s dětmi o strachu mluvit. Jak vlastně zjistit, zda a proč se bojí a jak s tím společně pracovat. Zároveň si uvědomit, čím my dospěláci přispíváme ke vzniku dětských strachů.

Tématu strachu se věnuju soustavně, a tak jsem průběžně docházela k tomu, že je potřeba poodstoupit. Udělat zkrátka krok zpět a podívat se na ty naše "dospělé" strachy. A tím přispět k tomu, že je ve svých dětech třeba už vůbec nebudeme vzbuzovat nebo přiživovat.

  • Jsou si strachy dětí a dospělých v něčem podobné nebo se naprosto liší?

Jsou si podobné v obsahu, ale zcela odlišné ve formě. Částečně je to dáno právě naším vlivem. Pokud se něčeho bojíme my velcí, tak je nasnadě, že se toho stejného budou bát naše děti. Vnímají nás jako vzor a napodobují naše chování. Zdůrazňuju, že to platí do určitého věku J.

Často už jen naše energie nebo atmosféra, kterou kolem sebe šíříme, tak s dětmi rezonuje. Vnímají, že je něco špatně a to je může dál znejišťovat. Proto pořád, jako kolovrátek říkám, ať s dětmi mluvíme. A taky se nebojíme přiznat, že jsou věci, které nevíme, a že z nich třeba proto máme strach.

Zásadní odlišnost vnímám v tom, jak na strachy děti reagují. My si je umíme racionalizovat, odsunout, překrýt, zavřít na sto západů. Děti jsou v tomto, z mého pohledu, v nevýhodě. Berou vše vážně, opravdově.

  • Čerpala jste z vlastních zkušeností pro psaní knihy pro dospělé nebo Vás inspirovaly příběhy přátel?

Pokud něco hlásám nebo nabízím, měla bych také podle toho fungovat v každodenním životě. Jedině tak můžu být autentická, uvěřitelná a důvěryhodná. Všechny strachy jsem si zažila, prožila. Jsou to mé zkušenosti. Snad vyjma kapitoly o strachu ze samoty a stárnutí, tam jsem se nechala inspirovat blízkým okolím. Nebo přesněji řečeno, snažila jsem se do nich vžít, koneckonců ať vím, čemu se blížím.

  • Strachům dáváte zvláštní vlastní jména. Jsou opravdu všechna originální (Vaše)?

Ano. Je to jedna z forem, jak se strachem pracuju. Když dám strachům nějaké vtipné označení, nejsou už tak strašidelné. Když si řeknu, třeba: "Tak čeho se to tady bojím, co vy jedny Doměnkovice, i ty jeden Selhárove! Co to po mě jako chcete?", tak už tím dokážu tu situaci odlehčit, oddechnout si a vlastně se i zasmát.

Čeština je dokonalá v tom, že umožňuje tyhle hrátky se slovy, a přestože jsou to vlastně úplné novotvary, dávají obsah, smysl i význam. Vymyslet je ale někdy trvá docela dlouho.

  • Jak se strachy pracujete vy sama?

Fakticky se ale snažím chodit tomu, čeho se bojím, naproti. Strach je tu pro nás. Jen se z dobrého sluhy nesmí stát zlý pán. Někdy je to dřina, krev, pot a slzy. Ano, propůjčuju si tyto bonmoty, protože zjevně jejich autor prošlapal cestu a věděl. Ale zkušenost je nepřenosná a prostě si to musí zkusit každý za sebe. Jinak nezjistím, jestli to můžu zvládnout anebo si přiznám, že to není nic pro mě. Třeba takový strach z pavouků je mou vlajkovou lodí. I když mi první knížka hodně pomohla, že jsem na jejich přítomnost přestala reagovat hysterickým úprkem, rozhodnutá se klidně vystěhovat, tak stále ještě nejsem ve fázi, kdy bych dokázala pavouka vzít do ruky. Jsem ráda, že jsem dospěla k tomu, že ho nechám jít a nemyslet na to, kam se asi tak jako odplížil. No fakt ne. :-).

  • Čeho jste se vy sama dříve, ale už jako dospělá, bála a ten strach jste odbourala, překonala?

Tak, ty pavouky mám pořád ještě v kategorii - věc k vyřízení. Co vím, že jsem určitě odbourala, tak myslím, že to byl strach ze tmy a ticha v ní. Tma je úplně zvláštní jev a děj. Ve své tichosti je vlastně neskutečně hlučná. Ve tmě slyšíte vlastní látkovou výměnu v sobě. A to je někdy opravdu děsivé. Tento strach jsem s čistým svědomím zvládla. A kdyby náhodou, tak rozsvítím.


  • Má Vaše druhá kniha v sobě nějaké poselství?

Smích a vtip je to, co pomáhá. Věřím tomu, že není naším údělem se tady protrápit nebo probát. Chci, aby pomohla lidem zkusit se nebrat tak vážně. Protože, co nejhoršího se může stát? Zkuste si poctivě na otázku odpovědět.

A budu ráda, pokud ji i ostatní statečníci přijmou jako odlehčenou inspiraci s praktickými návody a cvičeními. Jako pomůcku, která může odhalit, že plno doměnkáčů, nestihníků a selhátorů máme jen v hlavě.

  • Kde bude možné si knihu objednat či zakoupit?

Dění kolem a vůkol nás směřuje k tomu, že musíme vskutku operativně reagovat na to, jak se přeskládal trh, samozřejmě nejen ten knižní. Nyní vyhodnocujeme, která možnost bude vhodnější, aby se knížka dostala ke všem potřebným nebojsům.

----

Pozn: Dělám si soukromý distanční focus group a dotazuju se svých známých, přátel a kolegů právě na strachy a práci s nimi. Je to velice přínosná psychografická sonda a otevírá mi nové úhly pohledů. Odkrývá poznání z jiných sociálních bublin a dává mi naději, že lidé jsou otevření a uvědomují si důležitost a vliv emocí. Jen zřídka se projevuje ego. Velice mě těší zapojení mužů, jejich upřímnost a přímost. Klobouk dolů. Už se mi postupně rýsuje i pokračování knihy, i když tato k vydání teprve směřuje. Je potřeba žít velké koncepce a mít se na co těšit JM.

Děkuji Vám. Jana Marešová