Nebojíme se bát?
Nebojíme se bát?

"Strachy v nás jsou zcela přirozené, bez ohledu na vnější situace. Touto základní emocí jsme vybaveni od přírody. Patří prostě k nám a nám. A to je podstata. Odkud se strachy berou a kam nás směřují? Když si budeme chvíli povídat, zjistíme, kolikrát se slovo strach v naší konverzaci objeví. Zcela bezděčně a jaksi mimoděk. Stačí se chvíli soustředit a vlastně se jen poslouchat".
A i proto téma strachů nedává autorce spát. Dále pokračuje ve zkoumání a zjišťování, pokud možno fakt. První knížka upozorňuje na to, že mnohé strachy v dětech budují rodiče, vesměs nechtěně. Svými reakcemi, naučenými vzorci, de facto po generace:
"Potlačení vlastních strachů, z obavy před posměchem či odmítnutím, děláme ze sebe hrdiny. Ne vždy je to mylný postup, naopak. Strach je dobré vnímat jako pomocníka. Ale jak to tak bývá, nesmí se z dobrého sluhy stát náš špatný pán".
A tak je příhodný čas podívat se na ty dospělácké strachy, než se z nich stane zdroj dětských obav:
"Svět se přetočil hlavou vzhůru a strachy se dostávají pod kůži i vyloženým statečníkům. Vše nejasné a nesrozumitelné kolem nás vzbuzuje, když nic, tak řadu otazníků. Pomalu a plíživě se prohlubuje a sílí bubáci v hlavě a začínají na nás svrchu shlížet a pěkně si užívat, co to s námi udělá".
Často to jde ve vlnách. A přes všemožnou snahu udržet si dobrou náladu a pozitivní, pardon, tak optimistické myšlení, jsou momenty, kdy do úzkosti sklouzneme. Jak to změnit?
"Nebude se nám to líbit.
Je to práce, někdy dost tvrdá a urputná. Hlavně vytrvat".
Autorky oblíbený bonmot: "Návody se čtou, až když všechno selže" dostává nový rozměr:
"Nečekat, až všechno selže. Naopak, jít naproti tomu, co nás nahlodává nebo se k nám blíží".
Ano. Už se to blíží! Jste připraveni svým strachem pokecat? -red-